(dále jen hovorově stejk)

Jihoamerické, zvláště pak argentinské stejky jsou vyhlášené po celém světě. Každý, kdo zavítá do těchto krajů a rád si dá „kousek masa“, zajisté neodolá a buď si ho udělá sám, nebo navštíví restauraci a ochutná tento kulinářský zázrak.

Při jedné návštěvě v restauraci, kde jsme si chtěli i se skupinou našich přátel dát pravý argentinský stejk, jsme měli úsměvnou příhodu. Vybrali jsme si z jídelního lístku „bife de chorizo“, dobré argentinské víno z Mendozy a napjatě očekávali věci další. Jeden z našich přátel, říkejme mu Karlík,

začal přemýšlet po česku. „Bobe, kolik váží takový stejk, aby nás neokradli, víš jak to chodí v hospodách? Uvidí cizince a dají mu toho málo. Zeptej se číšníka kolik váží ten stejk, ať víme“. Snažil jsem se mu vysvětlit, že se tady neokrádá, a že moji otázku ani nepochopí. Na můj dotaz číšník ukázal mezi prsty „asi tak… Proč? Kuchař to prostě uřízne a potom to udělá, nic se naváží a neměří“. Asi za dvacet minut začal nosit talíře a krásné kousky masa se na nás jen smály. Jako z udělání dostal náš Karlík opticky nejmenší kousek masa, rozhlédl se kolem a povstal. Vzhledem k tomu, že jsme seděli všichni u jednoho velkého stolu, my dva s Karlíkem na protější straně, musel výrazně zvýšit hlas. Se slovy „Bobe, já ho mám malýho, já ho mám malýho!!“ překřičel šum restaurace a druhá půlka věty už se nesla ztichlým prostorem. Také jsem povstal a řekl: „Karlíku, s tím se musíš naučit žít“. Uvědomil si směšnost celé situace a k jeho dobru nutno říct, že se tomu od srdce zasmál. Pobavil všechny kolem stolu a pak jsme si všichni na této dobrotě pochutnali.