Cesta přes Salar de Uyuni

        Salar je obrovská solná pánev, největší na světě. Dostali jsme se na ni tak trochu dílem náhody. Jedna skupina, která se chtěla podívat do Jižní Ameriky podle vlastního programu, si naplánovala cesta právě tímto směrem. Nikdo z nás nevěděl, jak cesty v této oblasti vypadají a tak jsme se tudy vydali bez sebemenšího podezření a znalostí o průjezdu této oblasti.

       Odjížděli jsme z Chile ze San Pedro de Atacama na Bolívijskou hranici, kde byla pouze maličká celnice velikosti zahradní chatky. Nadmořská výška téměř 5000 metrů a pustina kam oko dohlédlo. Kolem byla ovšem nádherná příroda a scenérie, které berou člověku dech. Napřed nádherná „Laguna Verde“, pak průjezd písečnými úseky s „kamennými stromy“ a opravdový skvost této oblasti, Laguna Colorada, která je zbarvena do červena a na níž se nachází tisíce plameňáků. Cesta sem byla bez jakéhokoliv značení, jeli jsme podle „cestovatelského nosu“ a dále to bylo ještě složitější a dobrodružnější.

      Zmizely všechny cesty, jen různě vyježděné koleje, které zafoukával vítr, svědčily o tom, že se tudy opravdu jezdí. Jak jsme později zjistili, jen s terénními vozidly 4x4. Mezi ně ovšem naše LIAZKA s váhou přes 12 tun nepatřila. Několikrát jsme se bořili až po nápravy a na poslední chvilku se nám podařilo dostat na kousek pevné půdy. Projeli jsme bahnitým salarem, až přišel ten hlavní, Salar de Uyuni. Příjezd k němu vedl přes vojenskou posádku, kde jsme vzali jednoho stopaře a pak už jsme najeli na cestu vedoucí k obrovské solné ploše. Do Salaru vedl nasypaný val, cesta, po které se nám dobře jelo, až přišel konec této cesty a před námi se lesklo obrovské, do očí bodající bílé solné zrcadlo. Před námi jedoucí „džíp“ vjel do planiny, na které stálo přibližně 15 cm vody, která tu byla po několikadenním dešti a pokračoval plynule v jízdě. Moje slova zněla: „Tak do toho mě nikdo nedostane ani za milion“.

Bohužel, cesta zpět nevedla, tudy, kudy jsme přijeli, by to bylo velmi riskantní a s námi jedoucí stopař říkal, že se tudy jezdí. Po delších dohadech jsme tedy vjeli do solného roztoku. Několikrát jsme se začínali bořit v jinak pevné soli, ale naše auto bylo prostě skvělé, projeli jsme všechny překážky, které nám v cestě stály. Jak se ale orientovat na tak obrovském prostoru? Vždyť Salar de Uyuni má rozlohu téměř 10600 km².

 Jako směrovku jsme si vybrali kapky nějakého tmavého mazutu, který pravděpodobně odkapával z nějaké cisterny. Vše šlo dobře, až té doby než kapky zmizely. Potom jsme si vybrali na obzoru bod, nejvyšší vrcholek na horizontu, a na ten jsme drželi směr. Cestou bylo k vidění spousta dosti velkých děr v soli, tzv. „Ojos del Salar“, oči Salaru. Do těch kdybychom zajeli, mohlo vše skončit velmi dramaticky. Naštěstí jsme jeli velmi opatrně a velkou náhodou bylo i to, že směr, který jsme si vybrali vedl přesně k jedinému výjezdu ze solné pláně, k vesnici Colchani, kde jsme se dostali na pevnou půdu. Naše radost neznala mezí, opravdu jsme překonali úsek plný nástrah a nebezpečí. Místní ani nechtěli věřit, že jsme to mohli s tak obrovským autem projet bez zapadnutí a větších následků. Radost nám nezhatily ani pozdější výměny kabelů a dalších částí elektroinstalace, která byla poškozena solí, pocit vítezství a poznání krásných míst nad špatnými okamžiky převážil. Bylo to dobrodružství, opravdu velký a silný zážitek a dodnes na něj vzpomínáme s nadšením.